Od 15. do 20. srpna jsme (Pavel + Eva) navštívili nádherné Julské Alpy ve Slovinsku. Dočetl jsem se o nich, že jsou mezi Čechy vůbec nejoblíbenějším koutek mohutného evropského pohoří. Protože jsem sám pátral v různých fórech po praktických informacích ke spaní na chatách atd., přišlo mi rozumné dát dohromady pár praktických postřehů ke spaní na chatách, místní dopravě nebo zásobení se vodou. Nejprve alespoň krátký cestopis k našemu čtyřdennímu putování.
Naše trasa
Vyráželi jsme v sobotu ráno od Bohinjského jezera okolo mohutného vodopádu Savica dlouhými, ale vcelku příjemnými serpentýnami na Koču pod Bogatinom, kde jsme ještě stihnuli odpoledne alespoň částečně obejít nalehko část zdejšího údolí, lemovaného několika dvoutisícovými vrcholy.
Ráno jsme postupně nabírali kilometry směrem okolo Triglavských jezer, z 1500 m jsme nastoupali až odhadem do 2300 m přes sedlo Hribarice (z mého pohledu dost pustá planina bez vegetace, batoh tížil jako čert) a pak zase z kopce nejprve k rozcestí blízko Tržaské Koči na Doliču a pak o pár set výškových metrů níže na Vodnikov dom (mimochodem, vodnik znamená horský vůdce).
Třetí den jsme vyrazili hezkou, až do sedýlka Studorski preval docela frekventovanou traverzovku. Od odbočky na Blejskou koču turistů výrazně ubylo, ostatně traverz pod Malým Drašským vrchem není zrovna snadný a v hodně prudkém travnatém svahu s uzounkou cestičkou a velkým batohem na zádech mi vzhledem k mému respektu z výšek do smíchu rozhodně nebylo. To už jsem raději vítal následující skalnatý, ale zajištěný úsek. Až na Blejskou koču to ale byla celý den pěkná cesta loukami a modřínovými lesy, s několika pěknými výhledy do hlubokých údolí. Večer jsem ještě nalehko vyrazil dobýt aspoň jeden vrchol, Debeli Peč, s krásným rozhledem na celé Julky.
Poslední den putování vedl traverzem mírně dolů až na okouzlující planinu Klek s několika selskými staveními, které se podle naučné cedule opět obnovují. Tam nás ale zastihnul déšť, který vydržel několik následující hodin. Místy prudký sestup tak především Eviným Vivobarefootům pěkně klouzal, navíc místní stezka nevypadala zrovna navštěvovaně a podlézání a přelézání popadaných stromů a prolézání křovím bylo značně únavné. Utahaní jsme nakonec vzdali návštěvu soutěsky Pokljuka a v Krnici jsme sedli na autobus do Bledu k tamnímu jezeru. Následujícího dne ráno jsme se dopravili do Jesenice a odkud dohodnutou spolujízdou zpět do Prahy.
A teď slíbené praktické info. Začínám samotnou cestou do a z Slovinska, jelikož jsem se rozhodli nejet vlastním autem a spolehnout na spolujízdy. Pokud doprava autem není problém, můžete následující čtyři odstavce přeskočit.
Doprava ze Slovinska
Jak se dopravit do/z Slovinska, pokud nemáte auto nebo někoho, kdo by vás vzal sebou? Na cestu tam se nám podařilo sehnat spolujízdu, kterou nabízel „travelhacker“ a kolega z Naučmese.cz Petr Novák, který mířil s manželkou Míšou také do Julek. Vracel se ale až následující neděli, zatímco my jsme potřebovali zpět už ve středu, což nebyl termín zrovna ideální. Pamatuju, že asi ještě před třemi lety jezdil přes léto přímý rychlík z Prahy až do Lublaně, to už je ale jenom pohádka minulosti. Nastalo tedy hledání spoje pomocí veřejné dopravy, které je ale díky vlakům přes Rakousko pekelně drahé.
Zkoušel jsem hledat vlakové spojení z Villachu (tam se dá dojet za půl hodiny vlakem z Jesenice) do Vídně (odkud jezdí za 480 Kč několikrát denně Student Agency). Nejlevnější spoje byly letní slevy rakouských drah za asi 42 euro, určené ovšem na konkrétní den, hodinu a vlak s rizikem, že vám to na přestupu může ujet. Běžná cena se při lístku pro dvě osoby pohybovala přes nekřesťanských 100 euro. Tak za tu cenu už by nás tam snad i někdo odvez.
Už už jsme byli smířeni s alternativním plánem dojet do Villachu a zkusit stop po trase Salzburg – Mnichov a odkud Student Agency, ale nakonec se na nás usmálo štěstí a díky Twitteru jsem dostal tip na nabídku na slovinském portálu prevoz.org, která byla přesně na den i čas, co jsme potřebovali. Petr ještě dohledal kombinaci spojů z Jesenice do Mariboru vlakem, odtud do Vídně busem s bosenskou společností Bundavica (jejich webové stránky nebude příliš důvěry) a z pak už zmíněným žlutým busem do matičky stověžaté, za cenu celkem 1330 / osobu.
Když už jsem se rozepsat, tak k dopravě ještě obecně: V létě je samozřejmě ideální hledat spolujízdu např. na Jízdomatu. Přes prázdniny jezdí desítky tisíc (nejen) Čechů do Chorvatska k moři, většinou však přes Graz a Maribor, takže se Julkám vyhýbají pěkným obloukem. Sám jsem ale zkusil kontaktovat jednoho dopravce, který jezdí do Chorvatska pravidelně a byl ochotný vzít to oklikou přes Lublaň – Jesenici – Villach, jen jsme měli tu smůlu, že zrovna v náš den zrovna nabírali jednu pasažérku cestou v Mariboru, která měla rezervaci před námi. Tím chci jen říct, že 2x 1000 Kč může být dost silný argument na to, aby si kvůli vám někdo protáhnul trasu. Za zeptání člověk nic nedá.
Spaní v Bledu
Jelikož jsme ve středu ráno vyjížděli z Jesenice, potřebovali jsme sehnat nocleh z úterý na středu. Téměř všechna pátrání na internetu vedla do místní atraktivní destinace Bledu, noclehy podle globálních serverů typu Booking.com tam ale byly dost drahé. Nakonec pomohla ochotná slečna v tamním infocentru, která nám pomohla najít privátní pension, kde jsme dostali apartmán s ložnicí, kuchyňkou, obývákem (a velkou keramickou pecí!) za 20 euro na osobu.
Veřejná doprava v oblasti Julských Alp
Místní doprava byla příjemným překvapením – v okolí jezera Bled a vůbec v jižní části Julek jezdí často (a během školního roku ještě častěji) pohodlné autobusy za celkem přijatelné ceny (z Bledu do Jesenice jsme jeli za 2,7 euro, např. do Lublaně to stojí za 6,8 euro).
Slovinské chaty neboli koči
Z naší zkušenosti jsou ceny plus mínus jednotné. V místnosti pro 6-10 lidí zaplatíte za noc 20 euro (více za individuální pokoj), k dispozici byla palanda, polštář a dvě deky. Pokud během roku plánujete častější spaní na chatách v teritoriích Alp, rozhodně se vyplatí členství rakouského svazu Alpenverein (a není jediné). To pořídíte na rok v současnoti za 1540 Kč, kromě výborného pojištění pro horskou turistiku platila na všech chatách 50% sleva, takže v případě slovinských chat se vám už za 5 nocí v roce vyplatí.
U chat se hlavně v sezóně určitě vyplatí rezervace předem. Chataři v telefonu sice zněli laxně a většinou ani nechtěli vědět jméno (na Blejské koči nás měli v kalendáři jako 2x Češka), nicméně ne všechny koči mají dostatečnou kapacitu, třeba na zmíněné Blejské koči jsme napočítali asi jen něco přes 20 postelí (oproti tomu Triglavski dom jich má údajně 300). Náš „dopravce“ Petr Novák měl s manželkou smůlu, ve Vodnikově domě (přes který vede jedna z oblíbených cest na Triglav) měli zrovna natřískáno a museli tak šlapat další čtyři hodiny až do „civilizace“.
Voda
Julské Alpy jsou známé tím, že jsou díky vápencovým skalám na vodu dost skoupé a je dobré sebou brát pro jistotu větší zásoby – při putování na sluníčku za den zahučí klidně 2,5 – 3 litry. Na chatách, kterých jsme byli, neměli ani na jedné pitnou vodu z kohoutku. Na Koči pod Bogatinom a Blejské koči nebyla ani v nejbližším okolí, na Koči při Triglavských jezerich a Vodníkově domě byl kousek od chaty kohoutek s pitnou vodou (na obou jsme doplnili 3 plné PETky). Tu je možné si koupit, ovšem za cenu okolo 4 euro za 1,5 litru. A co si budeme povídat, to je tu našinec ochotný dát za pivo, ale za vodu?
Po 10 letech psaní o muzice v čele hudebního magazínu Freemusic.cz jsem založil vlastní portál o rostlinné stravě Vegmania.cz. Vedu kurzy veganského vaření. A dlouholeté zkušenosti freelancera a lektora kurzů o podnikání jsem přetavil v poradenské konzultace v přírodě Lesa Pán.