Fbjetony (ne)všedních dní vol. II. – vlakový speciál

Zvonček na bar

Skromná hitparáda mých štědře lajkovaných Facebookových statusů podruhé, tentokrát z pražců, co znamenají svět:

Dneska mi šla vyloženě karta: štědrý nákup ve zdravé výživě + špatně dovřený batoh + dobíhání vlaku od metra = velký třesk v podchodu na hlavním nádraží. Někteří spoluobčané tak prožili své „poprvé“ s tahini pastou … a to na podrážce svých bot. „Co to k***a je?!“, vyjekl postarší spěchající muž, předvednuvší nechtěným skluzem v neznámé tekutině ukázkový telemark. Jó, po dnešní návštěvě jsem v hlavním městě zanechal nesmazatelnou stopu

***

Nemít kliku
Dneska je to samá elektronika, a tak se z návštěvy vlakových záchodků může stát div ne trauma. Obzvláště vypečené jsou tyhle zaoblené automatické dveře ve žlutých Regionovách. Jednou jsem, stižen potřebou, takhle vstoupil dovnitř tohoto zenového chrámu úlevy a zmáčkul příslušné tlačítko. Dveře se zavřely tak do tří čtvrtin. A zase se otevřely. Bezmocně jsem koukal ven na zvědavé pohledy svědků, zmáčknul znovu tlačítko a dal si repete. Dveře se opět zavřely do tří čtvrtin a znovu se otevřely. Za stoupajícího napětí (ten pohyb je za-tra-ce-ně pooomalej) a ještě zvědavějších pohledů z publika jsem to vyzkoušel do třetice…a opět bez úspěchu. Poraženecky jsem zatnul zuby, vypochodoval ven uličkou slávy a s ruměnci ve tvářích zamíříl hledat místo v dalším voze, kde mě ještě neznají…

***

Vlakem do Brna to bude jako vždy veselý: naproti sedí tři polský třicítky, vyblejskli společný selfíčko a vytasili plechovkový braníky (v 9 ráno!). A třetí ještě po něčem šmátrá v tašce. „Co szukasz? Wódke?“

***

Se zvyšující se úrovní cestovaní stoupá i úroveň nápisů na záchodcích. K nerovnici „rozumná, zodpovědná < svá" frekventantky seberozvojového kurzu z rychlíku Jeseník - Brno jen podvratně dodávám léty prověřené heslo „méně znamená někdy více“.

***

Do vlaku nastoupí dva starší chlápci. Vedou zábavný hovor. Neslušně nahlas. Proud slov utne zvonění telefonu. První to zvedne. Kyvadlo nálady se rázem zhoupne. Červený hadr. Volá žena. Brunátní. Bobtná. A pak konečně pukne a zakřičí do něj: Proč ještě nejsem doma? Jsou snad naše dráhy vládní letka?

***

Staniční hlášení jsou příliš komisní a strohá. A tak se pár chytrých hlav dalo dohromady…jenže na to nešli cestou dynamických přívlastků básníka Štepána Šafránka, ale rozvitých souvětí prozaika Bohumila Hrabala. Výsledek? Přísudek na samém konci a touha dozvědět se pointu takřka k nevydržení: „Prosíme cestující, aby do rychlíku do stanice Brno hlavní nádraží číslo devět set deset Bouzov, společnosti České dráhy, který stojí na nástupišti číslo dvě, koleji šesté, nenastupovali.“

***

Nenechte si ujít:
Fbjetony (ne)všedních dní I.
Rok na kolejích: jak jsem se stal vlakovým nomádem

Fbjetony (ne)všedních dní

Fejetony

Poezie (ne)všedního dne aneb skromná hitparáda mých štědře lajkovaných Facebookových statusů:

Webař tvrdej chleba má! Zvlášť když v nekřesťanských deset večer volá dost neodbytná maminka, že na webu gymnázia nejmenovaného východočeského města chybí rozvrh a neví tak, co má synovi zabalit do tašky za učebnice a na moji námitku, že web běží na redakčním systému a úpravy obsahu jsou plně v režii školy, zákeřně nasazuje efektivni (n)asertivní techniku zaseklá gramofonová deska…

***

Příklad se skleničkou vody už je dost otřepaný, takže přicházím s nabídkou kvalitní redefinice rozdílu mezi pesimistou a optimistou. Ten první přijde zmoklý z lesa, naštvaný, že muselo pršet zrovna ve chvíli, kdy si šel zaběhat. Optimista (fanoušek Wima Hofa a otužování), který – aby někdy náhodou nevyměkl – si doma před časem vypnul bojler, přiběhne rozzářený od ucha k uchu, protože po pár týdnech zase zažil, co je to vlažná sprcha. A navíc celou půlhodinu!

***

Natálka, Alžbětka, Pepík, Šimon….stal jsem se obětí cyberšikany! Někdo popletl e-maily a teď mi píšou maminky z Ostravska a chtějí ke mně přihlásit své ratolesti na atletiku…

***

Takovýto když vylezete v půlce října z Berounky a chytne vás poctivý otužilecký třas přesně ve chvíli, kdy k vám dorazí instalatér. Nejen, že se třesete jako když osika tančí breakdance, ale přes maximální snahu o dobrou artikulaci leze skrz cvakající zuby místo mateřštiny ugrofinština. A on jen nevěřícně kouká a v duchu si asi říká: „Však já ti to topení mladej opravím, není nutný kvůli tomu hned dělat takovýdle divadýlko“.

***

Vtipkující Gmail vs. půvaby češtiny (pochopí asi jen gmailisti). Píšu mejla zítřejší návštěvě. Abych zaplašil možné obavy ze zimy mezi studenými zdmi mé honosné rezidence, dodávám pro pocit tepelného komfortu nakonec větičku „Přikládám pod kotel a těším se na vás!“. Klikám na tlačítko odeslat. V tu ránu na mě vyskočí hláška „Nezapomněl jste na přílohu?“ Milý Gmaile, děkuju za optání, jasně, znáš mě a víš, že pédéefko nebo fakturu občas přes slib v textu omylem nepřiložím. Ale tentokrát mi věř – zatápím opravdu vzorně!

***

Letáky a plakáty, inzerce v časopisech. Spoty v rádiích, TV a na Youtube. Reklama ve výsledcích vyhledávání, na sociálních sítích a na webech. Prostě všude. Takhle vypadá horlivé snažení těch, co se snaží před Vánoci slušně vydělat. Dopravní podnik? Na podporu prodeje ročních kupónů postaví k východům tří nejpoužívanějších stanic metra pár revizorů. Tomu říkám esenciální aplikace Paretova pravidla v praxi, panečku!

***

Zubatá je poslední dny nějak při chuti a hlavně v kulturních rubrikách je to teď jeden nekrolog za druhým. Ještěže nám, lidem, byl jako obrana proti strachu z ní dán dar osvobozujícího smíchu. Oprašuju tak jednu polozapomenutou vzpomínku na Jiřího Pomeje, kterou nevystopovali ani slídící psi bulváru.

Psal se 1. červen léta páně 1999 a v „útulném“ areálu strahovských betonových králíkáren, kde jsem tehdá bydlel, se u té přiležitosti trochu nepochopitelně konal Dětský den jako promo akce na tehdy čerstvou pohádku Z pekla štestí. Žádný div, že nad několika desítkami rodičů a dětí, kteří jezdili na ponících a malovali barevnýma křídama na asfaltové parkoviště, měli početně výrazně navrch místní študáci, kteří rádi vyměnili ležení ve skriptech za trochu toho vzruchu a laciné teplé pivo.

Nudný jižanský rock na pódiu právě vystřídala ústřední pohádková píseň dua Hůlka / Bartošová a po ní už si vzal mikrofon právě producent Jiří Pomeje. Rozhovořil se o lásce a vyžádal si k tomu z dětského publika jednoho dobrovolníka. Po chvíli povídání o tomto vznešeném citu se bodře otočil k nevinnému chlapcově obličeji s laškovnou otázkou „Tak co, už ses někdy líbal s holkou?“ „Já lízám holkám mezinoží,“ krutě ho uzemnil školák. Strahovem zaburácela mnohasethlasá salva smíchu a ne a ne skončit.

Jen jeden člověk se nesmál. Pan Jiří viditelně zbledl, na čele mu naskočily krůpěje potu a po dlouhé odmlce ze sebe v sebeobraně jen udiveně vysoukal: „Proboha, do které chodíš třídy?!“ A mladý sígr suverénně zasmečoval: „Do druhý, ale v první jsem to dělal TAKY“.

„Brdský Olymp“ Plešivec dobyt!

Kopců a hor nazvaných Plešivec najdeme v České kotlině celou řadu. Ten brdský je opředený řadou pověstí, vyhlášený svým výhledem i jedinečným geniem loci. Touze rozhlédnout se z něj a ochutnat jeho atmosféru tak nešlo odolat. Poté, co jsem si trestuhodně nechal ujet před nosem vlak a propásnul tak šanci navštívit jej s partou, jsem se ho vydal v jeden pochmurný prosincový čtvrtek dobýt sám. Cesty na Plešivec vedou ze všech světových stran, já jsem si vybral naučnou stezku „Z Jinec na Olymp Brd“, vycházející a končící ve stejnojmeném městečku, kam jsem se svezl motorovým rychlíkem jedoucím po trase Praha – České Budějovice přes Beroun a Příbram. Z pražského hlavního nádraží jím cesta trvá přesně hodinu.

Číst dál„Brdský Olymp“ Plešivec dobyt!

Rozhovor pro Vivu Ostrava

1) Pavle, odkud pocházíš? Jak se ti rostlo a cos vystudoval?

Do mých osmnácti jsem vyrůstal v městečku Vidnava, v opuštěném kraji obklopeném ze dvou stran Polskem a od zbytku Moravy odděleném Rychlebskými horami a Jeseníky. Na základce jsem sbíral jedničky, hodně četl, téměr pořád jsem byl předsedou třídy (což nikdo nechtěl dělat) a byl ostatním vzorem ve sběru druhotných surovin, bylinek, kaštanů a žaludů :).

Číst dálRozhovor pro Vivu Ostrava

Solná komora: výstup na Traunstein je pastvou pro oči

Traunstein / Solná komora

Oblast Solné komory, ležící jižně zhruba v polovině cesty pod dálnicí A1 z Linze do Salzburgu, patří mezi Čechům nejrychleji dosažitelný kouty Alp – z Českých Budějovic zabere cesta při běžném provozu okolo dvou hodin. Nejbližší a nejvýchodnější z jezer, Traunsee, nabízí krásnou zajištěnou cestou Naturfreundesteig. Stezka vinoucí se přímo nad hladinou jezera až na vrchol Traunstein, se těší pověsti jedné z nejkrásnějších ferat v Rakousku.

Číst dálSolná komora: výstup na Traunstein je pastvou pro oči

Přechod Julských Alp

Julské Alpy

Od 15. do 20. srpna jsme (Pavel + Eva) navštívili nádherné Julské Alpy ve Slovinsku. Dočetl jsem se o nich, že jsou mezi Čechy vůbec nejoblíbenějším koutek mohutného evropského pohoří. Protože jsem sám pátral v různých fórech po praktických informacích ke spaní na chatách atd., přišlo mi rozumné dát dohromady pár praktických postřehů ke spaní na chatách, místní dopravě nebo zásobení se vodou.

Číst dálPřechod Julských Alp