Zvonček na bar

Skromná hitparáda mých štědře lajkovaných Facebookových statusů podruhé, tentokrát z pražců, co znamenají svět:

Dneska mi šla vyloženě karta: štědrý nákup ve zdravé výživě + špatně dovřený batoh + dobíhání vlaku od metra = velký třesk v podchodu na hlavním nádraží. Někteří spoluobčané tak prožili své „poprvé“ s tahini pastou … a to na podrážce svých bot. „Co to k***a je?!“, vyjekl postarší spěchající muž, předvednuvší nechtěným skluzem v neznámé tekutině ukázkový telemark. Jó, po dnešní návštěvě jsem v hlavním městě zanechal nesmazatelnou stopu

***

Nemít kliku
Dneska je to samá elektronika, a tak se z návštěvy vlakových záchodků může stát div ne trauma. Obzvláště vypečené jsou tyhle zaoblené automatické dveře ve žlutých Regionovách. Jednou jsem, stižen potřebou, takhle vstoupil dovnitř tohoto zenového chrámu úlevy a zmáčkul příslušné tlačítko. Dveře se zavřely tak do tří čtvrtin. A zase se otevřely. Bezmocně jsem koukal ven na zvědavé pohledy svědků, zmáčknul znovu tlačítko a dal si repete. Dveře se opět zavřely do tří čtvrtin a znovu se otevřely. Za stoupajícího napětí (ten pohyb je za-tra-ce-ně pooomalej) a ještě zvědavějších pohledů z publika jsem to vyzkoušel do třetice…a opět bez úspěchu. Poraženecky jsem zatnul zuby, vypochodoval ven uličkou slávy a s ruměnci ve tvářích zamíříl hledat místo v dalším voze, kde mě ještě neznají…

***

Vlakem do Brna to bude jako vždy veselý: naproti sedí tři polský třicítky, vyblejskli společný selfíčko a vytasili plechovkový braníky (v 9 ráno!). A třetí ještě po něčem šmátrá v tašce. „Co szukasz? Wódke?“

***

Se zvyšující se úrovní cestovaní stoupá i úroveň nápisů na záchodcích. K nerovnici „rozumná, zodpovědná < svá" frekventantky seberozvojového kurzu z rychlíku Jeseník - Brno jen podvratně dodávám léty prověřené heslo „méně znamená někdy více“.

***

Do vlaku nastoupí dva starší chlápci. Vedou zábavný hovor. Neslušně nahlas. Proud slov utne zvonění telefonu. První to zvedne. Kyvadlo nálady se rázem zhoupne. Červený hadr. Volá žena. Brunátní. Bobtná. A pak konečně pukne a zakřičí do něj: Proč ještě nejsem doma? Jsou snad naše dráhy vládní letka?

***

Staniční hlášení jsou příliš komisní a strohá. A tak se pár chytrých hlav dalo dohromady…jenže na to nešli cestou dynamických přívlastků básníka Štepána Šafránka, ale rozvitých souvětí prozaika Bohumila Hrabala. Výsledek? Přísudek na samém konci a touha dozvědět se pointu takřka k nevydržení: „Prosíme cestující, aby do rychlíku do stanice Brno hlavní nádraží číslo devět set deset Bouzov, společnosti České dráhy, který stojí na nástupišti číslo dvě, koleji šesté, nenastupovali.“

***

Nenechte si ujít:
Fbjetony (ne)všedních dní I.
Rok na kolejích: jak jsem se stal vlakovým nomádem

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *